Dobrovolně zvolená samota

18. ledna 2015 v 1:55 | Nosferatu Psiren, NEblahé paměti |  Žádná
Už několik let jsem neměla vztah.
Vlastně jsem nikdy neměla vztah, jaký mají ostatní.
Nejdelší...interakce s osobou opačného pohlaví u mě trvala 14 dní, byl to omyl a k ničemu nedošlo.

Když někomu řeknu, že jsem neměla, nemám a v dohledné době vztah mít nebudu, buď se na mě dívá jako na blázna, nebo mě lituje. Lituje. A ptá se proč.

Důvodů mám několik.
1) V kritickém věku jsem byla nazývána Beďar, Zrůda (která si měla srovnat oči), Hnuska a tak všelijak podobně, bylo naráženo na mé akné, větší nos, lehce nakřivíčko očičko a "netrendy" oblečení (do svých cca 15 let jsem si žádnou věc nekoupila dle vlastního svobodného výběru). Nadto jsem byla nadevěcně přehlížena jak spolužáky, tak spolujudisty (ti se ke mě chovali vážně nehezky) a dalšími osobami, v jejichž blízkosti jsem se k jejich velké nelibosti ocitla.
Též se se mnou nikdo příliš nebavil, byla jsem věčně sama, před očima měla velmi hezké spolužačky a hezkými spolužačkami velmi zaujaté spolužáky. Já byla vyloženě jen "potato" do počtu (spíše x-té kolo u vozu), takové to hovno v rohu, na něž se nepodíváte, dokud na ně omylem nešlápnete a nezjistíte, že je vlastně živé. Neměla jsem kamarádky (jen využívačné svině), po škole byla doma/ u koně, dělala ze sebe debila na judu a byla smutná.
Rodiče mi tehdy nepomohli (pokud nepočítám to jejich "Neboj, to bude dobrý, už neplakej.").
Mé snahy zapojit se do kolektivu či se snad ZKRÁŠLIT zůstaly nepovšimnuty.
Dodnes tedy ve mě zůstaly, byť již pár let zmírněné, pochybnosti o estetické potěšitelnosti mého vzhledu.

2) V souvisloti s prvním důvodem se objevila veliká nedůvěra v to, co mi říkají druzí, tím myslím projevy náklonnosti. Pokud se na mě někdo náhodou dívá déle jak 10 vteřin, buď se dívá do blba, nebo je poněkud slepý. Při sebemenším náznaku něčeho, co by mohlo být spojené s city té osoby ke mě, tam rvu zpátečku, přerušuji komunikaci, jdi do háje, já nechci. Bojím se. Strach je silné palivo pro můj utíkací motor, a strach, že budu mít strach, to je jaderný reaktor.
Bojím se, že se budu bát, že mě vlastně ve skutečnosti nechce/ nemá rád/ nemiluje. Že je se mnou z lítosti/ aby se neřeklo, že nemá holku/ ze srandy. Že se mnou rozejde, protože se mu nebudu líbit bez oblečení/ omrzím ho/ najde si jinou- lepší, hezčí, chytřejší... A další paranoidní obavy. Nedokážu pochopit, jak se toho někdo nebojí? Nebo bojí, ale snáší to? Jak může někomu takhle věřit?
Tak silně a živě, dokonce fyzicky bolestivě si dokážu představit to ponížení, až mám dojem, že jsem ho snad zažila v nějakém minulém životě (stejně jako smrt utopením) a jelikož je to nesnesitelný pocit, chci se mu vyhnout.

3) Ač bych si velice přála opak, nejsem vůči emocím imunní a dokážu se zamilovat. A když jsem třikrát odhodlala dát své city dotyčnému najevo, byla jsem v průměru docela "jemně" odmítnuta. Ve všech třech případech. Pokaždé mi trvalo déle rozpoznat, co se mnou vlastně je (cca rok...) a když jsem se dokopala s odhalení karet, badum tsss, promiň, friend-zone, nechci vztah (a do měsíce si našel holku) a pohledy plné lítosti nebo potměšilosti. Oh děkuji. Nech si to. Nechci. Nechci už plakat v posteli. Nebo ve sprše. Sama se svou bolestí. Nech si lásku, vezmi si ji pro sebe, udus se jí. Já ji nechci.
A tak, hrozí-li u mě "zatmění srdce", opět- přerušuji komunikaci, jdi do háje. A jestli jsem ten boj prohrála a něco ti řekla, opovaž se to říct těm, co oba známe.
Prevence před city, hradby kolem mě a nezájem a někdy bezdůvodná nenávist, to je má ochrana před tou věcí, co všichni tak opěvují v láfsongech, básních, filmech atd. Je to pro mě zubatá zrůda a já ji pomaličku v sobě zabíjím (mluvím o lásce vztahové, ne k rodině, zvířatům aj.), pálím ji za živa a co na tom, že tím zabíjím a pálím sama sebe, nechte mě být...slyším, jak řve a vzpouzí se a sem tam se jí podaří mě oklamat, ale já do ní znovu a znovu vrážím nůž. Nebraň mi v tom, neříkej mi, že je to špatné, že jsem divná, blázen. Je to mé srdce, má duše a má šedá budoucnost.

4) Ááá jsme u posledního důvodu (zbytek je irelevantní).
SEX.
přirozená averze vůči dotekům (výjimky- kamarádky a kamarádi, protože jim tak nějak věřím; rodina, co jiného mi zbývá a mí rodiče a sestry by jistě byli posledními lidmi na světě, kteří by mi chtěli ublížit) byla velkou překážkou již v době mého judistického trdlení (válet se na zemi s cizími lidmi? Eurgh...) a postupem let rostla. Sotva snesu dotek doktora (na zubaře zapomeň), natož někoho, kdo by se měl dotýkat snad po celém těle (a v těle), daří se mi ale ovládat úhybné reflexy, dá-li mi někdo ruku třeba na rameno nebo neví/zapomene, že na hlavu se mi nešahá. Přitom mě samotné by nevadilo dotýkat se někoho. Zajímavé.
Ale vraťme se k sexu.
Je pro mě tohle- upocená, udýchaná, divných zvuků plná, pachy a tělesné tekutiny obsahující snaha o spojení zohlého šroubu s vyšeptalou hmoždinkou.
A ztráta kontroly.
Vyzkoušela jsem několikrát, a strč si to do fajfky a vykuř.
Možná v tom také hraje roli to, že žádný z postelních partnerů se mnou po bezprostředním aktu nezůstal alespoň chvilku ležet. Spíše to bylo jako využití. Což mi moc na náladě nepřidalo.
Čtvrtý důvod je úzce spojený s důvodem druhým (důvěra je docela v tomhle potřeba, ne?).
Nemám tedy sex ráda a také trochu nechápu, co na něm většina ostatních lidí vidí.


Shrnutí- jdu od toho všeho pryč. Vztah není pro mě, ani jednonoční záležitosti. Raději budu sama. Lidé se ptávají "Nepřijdeš si někdy osamělá? Není ti smutno?".
Je mi někdy smutno, tak smutno, že jsem kvůli tomu dřív hodně plakala a doteď mívám semtam skleslou náladu, a přijdu si občas tak osamělá, až to bolí, a moc, a pak závidím těm, co sami nejsou a když mě to chytne doma, mlátím vzteky a smutkem do boxovacího pytle. Ale když se objeví v hlavě větička "Nemusíš být sama...najdi si někoho...někdo by tě třeba snesl...alespoň chvíli.", vybaví se mi věci napsané pod těmi čtyřmi čísly výše a já se zase zatvrdím. A ačkoliv někdy toužím, aby se objevil někdo, kdo by byl výjimka, vím, že je to hloupost.


Nevím, proč jsem tenhle článek psala.
Možná jsem se potřebovala vypsat.
Ale teď bych se spíše potřebovala vyspat...
Ze zírání do monitoru mám v očích slzy.

(No alcohol included, jen mě pálí žáha...ale večeře byla moc dobrá.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tai Todd Tai Todd | Web | 28. ledna 2015 v 0:04 | Reagovat

Kde se ti pod to mám podepsat? Protože kdybych měla napsat článek na tohle téma, zněl by podle všeho takřka stejně.

2 Nosferatu Psiren, NEblahé paměti Nosferatu Psiren, NEblahé paměti | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 10:12 | Reagovat

[1]: Já věděla, že nejsem sama T_T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.