O samotě v Garáži

21. září 2013 v 23:56 | Nosferatu Psiren, NEblahé paměti |  Úmrtníček
(Co se názvu týče- Na samotě u lesa)
Duchcovská fantasmagorie mě, pokud jde o pivní seanci, opět zklamala, ale protože Blíženci není nikdy sám, strávila jsem pokojný večer s kávou, Coca-Colou, cigaretami a komisařem Maigretem v Rocky baru neboli Garáži.
Maigreta mám ráda. Vyzařuje z něj klid. Těžkopádný klid. Maigret je důstojným mamutem, který rozvážně kráčí ulicemi Paříže.
A kouří u toho dýmku.
Kdybych měla popsat, čím jsou pro mě mí oblíbení fiktivní detektivové, ať ti policejní, nebo soukromí, či jiní, tak by to následovně:
Sherlock Holmes je dynamika.
Hercule Poirot je důstojnost.
Jules Maigret je klid.
Jane Marplová je roztomilost sama.
Na těchto čtyřech kriminalistech jsem vyrostla a jsem nehorázně vděčná pradědečkovi (od maminky), kterého jsem bohužel nestihla (ale prý kreslím stejné stromy jako on a rozuměla bych si s ním), za knihovnu, která obsahuje tyto čtyři lidi. A tátovi, že mě odmalička nutil číst.
Dodnes mám většinou encyklopedií, které mi kupoval, a moje všeobecné znalosti jsou sice nesystematické, ale celkem obsáhlé. Čtenářské začátky postupem času přerostly v závislost na knihách. Nyní ta závislost bohužel degenerovala na zálibu, vinou střední školy a poté Prahy. Ale pořád čtu a pamatuju si většinu knih, které jsem četla. Zbytek, který mi z paměti zmizel, byl nejspíš nezajímavý.
Věčnou challengí je pro mě jistá krimi "Mrtvá měla mince na očích", kterou se pokouším číst už asi 10 let, ale vždycky mi to překazí totální pocit nespokojenosti, nudy nebo potřeby spánku, protože ta knížka je tak ubíjející, že ji nedočtu snad nikdy.
Hopsa hejsa do Brandejsa.
(chybí káva, tu jsem už dopila)

V nočním stolku jsem našla své "poklady" z dob druhostupnězákladkových. Bože, třídní fotka z Buzulky, 2oo5-2oo6. Holubová stojí vedle mě, a vedle ní je Jana, které jsem už přišla na jméno- Schäfferová. Moje Noční můrky ze OhShitStreet.
Stůj při mě, ó Hlíno. Ať konečně podaří mi se vymazat všechny vzpomínky na ty neutěšené časy, kdy Kristina Štenclová byla...hloupá.
Delete, prosím.
Cítila jsem se pak po tom návalu sentimentu chvíli bídně, a pak mi v hlavě začala hrát Morning Grace z Princess Tutu. Můj mozek nejspíš spustil alarm a automaticky se snažil přehodit výhybku z černé na červenou (Já nevidím svět černobíle. Já ho vidím červenočerně s meziodstíny). Po pár vteřinách reprodukce jsem se začala cítit mnohem lépe.

Dneska jsem v Lahošti opět likvidovala krabice. A dávala je na vozíky.
Skoro jsem chytila myšku. Roztomilý šedý bobeček s ocáskem delším než tělíčko. Člověk by je poňuchal, pomuchlal...
Ta potvora se nemohla dostat z pytle, kam vlezla, já ji vynesla ven a ona se zase dostala dovnitř do skladu.
"Ty...tyyyyyyyy! Já tě sejmu, počkej!"
Mířila mezi pneumatiky, já tam za ní zaletěla jako kopist do těsta, ta kulička chlupatá proklouzla těsně. Mamka mi říkala, ať se nesnažím, ale když jsem na praxích chytila minimorče (scénka: Psiren drží zmítající se minimorče v rukách a překvapeně konstatuje: "Ono se to hejbe!"), proč bych nemohla chytit myš? Nebylo by to poprvé. Počkej příště, korálko-očkatý chuchvalečku srsti!

Šmytec, jdu spát.
Brou brou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.